Děti jsou jako houby
Je zhruba půl osmé ráno. Jsem s dětmi v chodbě, oblékáme se na ven, Baguettka a já doprovodíme Croissanta do školky. Máme takový zvyk. Při běžných denních činnostech zpíváme. Při přípravě svačiny, když si Croissant nechce čistit zuby, když hledáme ponožky, když se oblékáme. A tak i teď jede jedna písnička za druhou. Malá Baguettka se v kočárku pohupuje, je na zpívání zvyklá odmalinka. Jedna písnička skončí, druhá začíná, slova se ujímá Croissant.
„Guten Abend, gute Nacht,
mit Rosen bedacht,
mit Nägelein besteckt,
schlupft unter die Deck,
morgen früh, wenn Gott will,
wirst du wieder geweckt,
morgen früh, wenn Gott will,
wirst du wieder geweckt.“
Wow! Zírám na něj s otevřenou pusou. Po třech letech učení němčiny najednou vystřihne jednu z ukolébavek, které si občas zpíváme. Výslovnost samozřejmě u některých slov trochu nezřetelná, ale stejně. Tyhle momenty mě nabíjí obrovským přívalem energie. Najednou vidím, že moje snahy (často jsem měla za to, že zoufalé) přesto nesou ovoce. Když jsem Croissanta čekala, rozhodla jsem se skálopevně, že ho naučím německy. Jak mi ale v průběhu posledních tří let nejednou ukázal, plánování u něj nemá naprosto význam. On potřebuje svobodu. A tak měl nějakou dobu u němčiny bojkot. Jakmile jsem vzala do ruky zvoneček, zavrtěl hlavičkou, že ne. To mu byly asi dva. Prostě to nešlo. Tak jsem aspoň občas zazpívala písničku, občas jsem se ho zeptala, jak se má, pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, že nám ta němčina asi neklapne. Když tu jsem jednou dostala nápad, že si přece můžeme jen tak povídat, bez jakýchkoliv školometským pomůcek. Prostě přirozeně. A tak se jednou z našich oblíbených aktivit stalo hraní s Duplem, ale německy. Vyberu si postavičku a ta si s Croissantem povídá. Vypadá to asi takto.
„Hallo, Chritoph!“
„Hallo!“
„Wie geht´s?“
„Gut.“
„Was machst du?“
„Ich spiele“
„Und wo ist Caroline?“
„Tady.“
„Und Mama?“
„Tady.“
„Darf ich mit dir spielen?“
„Klar.“
„Ich kann Tina sehen.“
„Ja, tady.“
Tina mluví: „Hallo, Christoph! Magst du Blumen?“
„Ja, danke!“
…
A tak různě no… Já vim, není to žádný velký bilingvismus. Stejně, nemohla jsem ho prostě ochudit o takový slova v češtině, jako je třeba kočička, kolečko, nejkulaťoulinkatější, lžička, myšinka, brekeke, tatínek, dědoušek a jiné. Čeština je krásná, připadalo mi nepřirozené na něj mluvit jen německy. A tak to máme tak, jak to máme. Ale mám z toho radost. Nedávno si hrál na hřišti v domečku, otevíral dveře a něco si pro sebe říkal. Přišla jsem blíž a ptám se ho, co říká. A on na to: „No přece, entschuldigung, mami!“ A já zas zírala. A když mi o pár chvilek později řekl při usínání, „nice to meet you“, bylo mi jasný, že má smysl do těch jazyků jít. Po hlavě, beze strachu, se srandou, s lehkostí, s radostí, s dětskostí. Uděláme to, jak nám to bude vyhovovat, jazyky se jim budou jednou moc hodit. … Pokud jste rodiče a máte děti, nebo pokud jste vychovatelé a váháte, jestli se pustit do cizího jazyka s dětmi v útlém věku, vězte, že to smysl má. I když třeba umíte jen pár slov. Děti totiž umí naučit jednu obrovskou věc – nebát se a učit se tak, aby vám bylo lehko. U jazyků se to krásně hodí. Nevíš, jak máš odpovědět? Odpověz, jak nejlíp umíš. A když ani to nebude ono? No a? Nic se neděje, budeš mít ještě milion dvě možnosti to zkusit znovu. Pokud i přesto váháte, dám vám pár tipů:
- Najděte si aktivity, které vás baví (jako třeba my, Duplo)
- Půjčte si v knihovně knížky v jazyce, který se chcete s dětmi učit, prohlížejte si obrázky, čtete, pojmenovávejte, donekonečna, dokola, s láskou
- Začínejte s jednoduchými otázkami a odpověďmi
- Učení by mělo být názorné a zábavné. Cokoliv můžete ukázat, případně vzít do ruky, jazyk upevňuje (můžete zkusit i znakování, obrázky, figurky, postavičky, …)
- Můžete zpívat písničky (a ukazovat u toho)
- Můžete koukat na cizojazyčné pohádky (a pak si o nich povídat, třeba poukázat na dvě tři nová slovíčka)
- Vyberte si jeden zvuk (my máme zvoneček), nebo písničku, která signalizuje, že se teď bude mluvit jinak. Po celou dobu se snažte mluvit jen v daném jazyce. Např.
„Hallo, ich bin Mama! Wer bist du?“ (Pokud dítě nic neříká, buďte mu sami průvodcem. Můžete na něj ukázat a říct „Du bist …“)
V tomto bodě platí hlavně pro vás – neztrácejte hlavu, pokud se nedaří. Nic není špatně, jste na cestě. Dítě se dříve či později chytne. Teď vás totiž zatím jen poslouchá. - Vězte, že pár minut do začátku bude stačit dítěti i vám. Oba si potřebujete zvyknout na něco nového.
- Aktivity obměňujte, děti mají rády změnu. Mělo by to být pestré, živé a klidné zároveň. Žádný stres a pres, to by dítě jen odradilo.
- Pusťte z hlavy pocit selhání, vy i dítě jste na cestě a jste v tom spolu
Tak viel Spaß!