Jazyky otevírají bránu
Myslím, že jsem byla vždycky celkem normální student jazyků. Poctivě jsem se učila slovíčka, nepravidelná slovesa i gramatiku, psala jsem testy, nechávala se zkoušet ústně před tabulí, taková klasika. „Učíte se to pro sebe, říkávali nám rodiče i učitelé.“ Jenže on si to člověk, když je mu třináct nebo i šestnáct nějak neumí spojit a představit. Navíc jsem v té době řešila úplně jiné věci. Víte jak. Kluci, tělesné proporce, respektive spíše disproporce, jestli mé vlasy mají svůj den, nebo ne a jaký stíny si dneska vezmu na oči. Takže představa, že se mi jazyky budou jednou hodit mě zas až tak úplně nebrala.
Až jednou… Bylo mi asi patnáct. Měla jsem na sobě červený tričko a suprový džíny. Byla jsem v devítce a měla jsem pocit jisté puberťácké nadřazenosti. Seděla jsem na hodině němčiny, snažila se dávat pozor a soustředit se na vyprávění o tom, jak Franc jede z bánhófu v Práglu na bánhóf v Mynchenu. No prostě zábava. (Dnes jako lektor lituju naši, dnes v mých očích úžasnou a nezlomnou paní učitelku Černou. Myslím, že jsme jí dávali celkem kouř.) Najednou mě totiž něco osvítilo. Něco uvnitř mě strašně nahlas hulákalo: „Jazyky! Jazyky! Němčina! To je ono! To je to pravý!“ Tak jsem ten hlas chvíli poslouchala a začalo mi to dávat smysl. Vždyť s cizím jazykem se dá dělat mnohem větší věci, než se učit jen slovíčka a nazpaměť vyprávění o Francovi. (Dnešním pohledem lektora bych opět polemizovala. Uvědomuju si konečně, že paní učitelka Černá musela dodržet rámcový vzdělávací program a ve dvaadvacetičlenné třídě deváťáků držet krok i se čtyřkařema.) Nevadí. Našla jsem konečně to, čemu se budu v následujícím životě věnovat.
Střih.
Sedím v lavici v jedné ze tříd Biskupského gymnázia v Budějovicích. Moje touha po učení se cizím jazykům mě z Vysočiny dovedla na jih Čech. Právě jsem dostala první kouli z poslechu. A to jsem ve špráchdiplomový třídě. Co tady vlastně vůbec hledám? Tohle nemůžu zvládnout.
A takových propadů bylo ještě pořádně hodně. Když jsem magisterský státnice udělala na E (něco jako E-e, fakt blbý), když jsme v Německu dostali pokutu za parkování, protože jsem prostě nerozuměla, co je na té parkovací tabuli napsáno, když jsem nastoupila na pedák s pořádně vzrostlým hřebínkem, že když teď mám ten certifikát, už prostě všechno vím, a tak dál. Němčina mě vlastně postavila před tisíce různých situací, ve kterých jsem se měla setkat s vlastní pokorou a taky s pocitem vlastní nedostatečnosti. Takové to staré dobré „nejsem dost dobrá“ nebo „nejsem tomu dost hodna“ ve mně bylo strašně dlouhou dobu.
Uznávám taky, že konkrétně němčinu jsem se naučila svojí vůlí. Začala jsem v roce 1999 na základce a řekla bych, že se ji učím dodnes. Je to proces. Němčina mi fakt nedala nic zadarmo. Mnoho let mi ten jazyk připadal šíleně obšírný, složitý, neprůhledný, nezvládnutelný. Ale já jsem chtěla. Měla jsem vizi, jak německy mluvím plynně, jak mluvím o tom, co si myslím, cítím, jak mluvím s rodilými mluvčími, jak konverzace přirozeně plyne a já si pluju s ní.
Zpětně děkuju i svému okolí, že mě pořádně kopalo do zadku, abych toho nenechala. Třeba že mě jedna energická paní učitelka Skopalová poslala na olympiádu v němčině, že mě jiná paní učitelka Vejskrabová označila za tahouna třídy, že mi Šárka Cvetkova tehdá fakt dala tu kouli, že mě pan profesor Eder poslal do Německa přes DAAD, když pan profesor Mareček vedl moji diplomku nesmlouvavě a poctivě, když mě paní Špačková během stáže ve Vídni úmyslně brala k tlumočení na konzulárním úseku. Vždycky to byla o stupínek vyšší meta, která po mě vyžadovala výkon (s tím slovem momentálně moc nesouzním, ale bylo to tak), úsilí, vůli. Uznávám taky, že jsem často tyto události podstupovala, abych vyhověla. Nešlo vždycky o moje vlastní chtění, respektive o vnitřní motivaci. Ale přesto jsem těmto všem moc vděčná. Byla to pořádná zkouška a lekce.
Najednou uvidíte, že
- i rodiláci jsou jen lidi řešící si svoje vlastní bolístky a trable
- i oni chybují a ztrapňují se
- kolik je na světě různých kultur
- stanete se vnímavějšími, citlivějšími, pokornějšími
- postupem času odhodíte strach a obavy (dojde vám totiž, že nemají absolutně žádný význam, jen vás brzdí a drží při zemi)
Jazyky fakt otevírají bránu. A já vám jejich studium jen doporučuji. Já jazyky prostě miluju. Nejde o to být dokonalý a jazyky ovládnout na té nejvyšší úrovni. Vždycky budeme dělat chyby, ale za to dělání chyb to setsakramentsky stojí. Věřte si a jděte do toho!