O Montessori

Před dvěma lety jsem se s Croissantem (tehdy 15iměsíčním) vydala poprvé na podzim 2017. Hledala jsem v té době hodnotnou volnočasovou aktivitu, která by přinesla užitek jemu i mě. Měli jsme za sebou ne příliš povedený kroužek pro batolátka, ze kterého jsme oba odcházeli spíše otrávení a unavení. Pak jsem si vzpomněla na přístup a učení Marie Montessori. A všechny souvislosti se najednou spojily. Nácvik praktických dovedností, které by si můj syn nesl po celé dětství až do dospělosti.

Nejdříve bylo třeba osvojit si pár základních pravidel, abychom v herně mohli fungovat samostatně. To šlo ruku v ruce s efektivní komunikací a s potřebou soustředit se na přítomnost, na dítě samotné a na jeho projevy. Pokud mi záleželo na tom, abychom si oba z herny odnesli něco skutečně praktického a nosného, bylo třeba zbavit se mentálních zátěží v podobě srovnávání s ostatními, hodnocení provedení dané aktivity, přemýšlení o minulosti a plánování budoucnosti. Postupně mi začalo docházet, že čas se svým synem nemusím nutně trávit hraním na „jako“, že není potřeba si jen hrát, ale že spolu můžeme být u úplně obyčejných a běžných činností. Krájení, míchání, škrábání, přesypávání, přelívání, zametání, umývání, čištění, přendávání, a že to může být prostě jen tak fajn. Najednou jsem uviděla, kolik zajímavých věcí je všude kolem, o čem všem mu můžu vyprávět a co všechno můžeme pozorovat.

Do běžného života se mi začaly vracet momenty z dětství, které jsem uzavřela někde hluboko uvnitř sebe. Díky Croissantovi a jeho zrcadlení různých situací jsem měla možnost zjistit, jakým směrem se s ním chci vydat. Měla jsem na vybranou – buď dělat věci tak, jak by se měly dělat a jak bylo zvykem je dělat, anebo jednat v souladu se sebou samou.

Mému synovi je dnes tři a půl roku. Je samostatný, zručný, přirozeně sebevědomý, ohleduplný, kamarádský, umí projevit radost i zlost, dokáže se soustředit sám na sebe, dokáže pojmenovat, co se s ním děje, je zvyklý věnovat se tomu, co ho baví a naplňuje a to citlivě s ohledem na své okolí. Ví, že doma je bezpečné místo, kde se mnohdy něco nepodaří, ale kde se máme rádi a kde má prostor se rozvíjet. A to mimo jiné díky Montessori herně, díky níž jsem mohla vidět, jak se dá s dětmi jednat. Montessori není jen o nácviku praktických dovedností. Montessori může být i tak trochu způsob života. Montessori pro mě znamená svobodu, respekt a toleranci. K sobě, k dítěti i k ostatním. Znamená pro mě pevnost, i jemnost. Důvěru v sebe a v dítě, které nějak samo od sebe ví, co potřebuje a kam směřuje. Znamená pro mě nastavení jasných hranic, které není třeba vymezovat zlostí, ale zkrátka jen tak, že jsou. Montessori hernu jako trenažér běžného života můžu jen a jedině doporučit. Je to místo, kde můžu být se svým dítětem, kde ho můžu pozorovat, jak se rozvíjí jeho psychomotorické dovednosti, je to místo, kde je klid a ticho, je to místo, které vřele doporučuji všem rodičům.

Více informací najdete tu: https://www.montessoriherna.cz/